Jak to bylo…
očima 1. A
Náš kurz začal 5.9. na hlavním vlakovém nádraží, odkud jsme všichni vyrazili dlouhou cestou vlakem do Slavonic. Ze Slavonic nás čekala 10km dlouhá cesta do cyklocampu pod Landštejnem kde jsme měli zařízené ubytování, no nebylo to jako doma ale na takzvané přežití to stačilo. Začali jsme večeří která byla lepší než naše očekávání takže hodnotíme pozitivně. Den jsme ukončili společnými hrami a noční hrou, šli jsem spát, nebo jsme si to aspoň mysleli, ve 2:40 nás brutálním způsobem vzbudili žáci 4. ročníku, museli jsme rychle na nástup a čekala nás další hra. Druhý den začal budíkem, rozcvičkou a snídaní. Dopoledne a odpoledne jsme dělali aktivity všeho druhu jako třeba střelba. Den jsme zakončili večeří a další hrou. Bylo nám řečeno ze se konečně vyspíme ale ani omylem, budíček v 1 ráno, 7 z nás čekali dechové testy. Třetí a také nás poslední den v campu jsme začali opět rozcvičkou a snídaní. Hráli jsme poslední společné hry a čekal nás návrat domů, dalších 10 km do Slavonic na vlak. Jsme rozhodně rádi že jsme tento kurz mohli absolvovat, jelikož nám dal hodně zkušenosti, i když to nebyla procházka růžovým sadem budeme na tyto 3 dny vzpomínat v tom nejlepším. Děkujeme všem učitelům i čtvrťákům kteří to s námi tyto 3 dny přežili.
—
očima 1. B
Na Adaptačním kurzu jsme absolvovali několik náročných aktivit.
První den jsme šli 10 km do kempu, což bylo pro nás náročné, protože jsme se několikrát ztratili. Poté jsme cvičili nástupy a seznamovali se. Klikovali jsme tolik, že nám bolely ruce. V noci jsme simulovali záchranu přeživších z bouračky auta.
Druhý den jsme měli 6 stanovišť s různými úkoly, jako byla jízda na kole, šplhání nízkých a vysokých překážek, hádanky a skládání těles. Opět nás v noci probudili k cvičení.
Třetí den jsme se připravovali na odchod, který nás velmi mrzel.
Celý program na Adapťáku byl pro nás náročný a plný fyzických i mentálních výzev.
Děkuji
David Kubeš
—
a co na to 1. C?
Adapťák na Landštejně byl pro někoho peklo, ale pro jiný možnost ukázat své schopnosti, ale hlavně se seznámit se spolužáky. Myslím si, že to se naší třídě povedlo velice rychle a dobře. Hodně tomu určitě pomohla celková komunikace, která nám dost pomáhala při týmových hrách, které jsme vyhrávali na plné čáře. Ale začneme od začátku, cesta na Landštejn byla v pohodě, až na menší bloudění z kterého byli všichni akorát naštvaní. Někdo dělal kliky za trest, ale Cyril už cestou udělal něco kolem 100 kliků, jen tak. Pokoje byli celkem v pohodě, tvrdý postele, na kterých jsem toho stejně moc nenaspali, kvůli nočním nástupům. Nejen že jsme se seznámili jako třída, ale poznali jsme i čtvrťáky, kteří se pro nás stali určitou součástí a vzpomínkou na náš adapťák,( až na pár výjimek). Bohužel nás hned první den opustil náš spolužák, kvůli zlomenému nosu a tak doufáme, že se brzy vrátí do školy a že to úplně nevzdal. Poslední den, i když byl asi nejtěžší, protože většinu z nás už všechno bolelo a už jsme skoro odpočítávali hodiny, kdy pojedeme domů, byl nejlepší. Jak jsem říkala, týmové hry nám jdou a když se do toho ještě zapojil náš pan učitel, byla sranda. Pak už bylo jen ocenění a hurá domů. Měli jsme to štěstí, že jsme nemuseli jít nazpátek pěšky, ale odvezli nás auta. Na tohle asi jen tak nezapomeneme.
CELÁ 1.C DĚKUJE
