aneb jak viděly kurz naše třídy
Zpráva o adaptačním kurzu za třídu 1.A
O adaptačním kurzu věděl každý před jeho konáním jen velmi málo. Chápali jsme, že jeho účelem bude stmelit náš kolektiv, ale o tom, jakým způsobem toho dosáhnou, jsme neměli tušení. A tak jsme se nevědomky upsali třem dnům teroru.
Prvního dne jsme se sešli na vlakovém nádraží, rozděleni do skupin, které už se znaly nebo se poznat snažily. Po ne nejkratší cestě vlakem nás čekal pochod. Už během těchto prvních zážitků jsme zjistili, že pokud nezemřeme, tak se s námi nikdo mazat nebude. Na tomto prozření měl velký podíl student čtvrtého ročníku zvaný Kloboučník. Pokud někdo vypustil z úst neslušné slovo, čekaly ho kliky. Když se rozpoutala šišková bitva, dopadené účastníky trest neminul. Po příchodu do kempu jsme obdrželi visačku se svým jménem. Dál nás čekaly aktivity zaměřené na spolupráci a důvěru. Mnozí si stěžovali na jejich obtížnost, neměli však ani tušení, co je čeká dál.
Druhého dne jsme byli za tmy vyhnáni z pokojů na beton tak chladný a temný jako noc sama. Z tvrdých postelí nás bolela záda. Po klikovém teroru způsobeném nepřítomností visaček na mnohých krcích jsme si lehli do spacáků a po chvíli zase běželi zpět do pokojů. Ráno nás čekala rozcvička, nejnáročnější aktivita všech tří dnů. Se šourajícíma nohama jsme se doplazili na snídani. Jídlo zde sice bylo nelahodné, nikdo si ale přehnaně hlasitě nestěžoval. Zbytek dne zaplnila střelba, jízda na kole, míčové hry a vysoká lana a to vše za rozkazovačného povzbuzování čtvrťáků.
Co nás třetího dne překvapilo více než naše schopnost chodit, bylo, že první teror přišel až na rozcvičce. Tedy žádná další „noční zábava“. Nejhorším zážitkem toho dne nebyly hry, do kterých se zapojily i třídní učitelky, ty byly zábavné, ale zasvěcení neboli roztříštění představy, že nám tu špatně vaří. Po zanoření hlavy do vody a následně do mouky nás totiž čekala ochutnávka směsi kávy a soli.
Později jsme po náležitých přípravách vyrazili domů. Až nám bylo líto, že musíme nově nalezený kolektiv opustit, byť jen na pár dní. I přes všechnu tu vojnu, nebo snad právě díky ní, se z třídy nervózních děcek stala parta přátel, kteří spolu ty čtyři roky snad i vydrží.
Zpráva o adaptačním kurzu za třídu 1.B
Dne 7. 9. 2021 nám začal náš adapťák. Setkali jsme se na hlavním nádraží a čekali, než nám čtvrťáci řeknou více informací. Někteří jsme se těšili, někdo byl nervózní a pár z nás to ani moc nevnímalo. Když jsme přijeli po dvouhodinové cestě vlakem do Slavonic, těžké batohy a krosny jsme hodili do auta a před námi stála naše první výzva: dojít 10 kilometrů do Cyklokampu Landštejn, kde jsme měli strávit náš adaptační kurz.
Nic lehkého to nebylo, ale díky únavě a vyčerpání jsme každý poznali někoho, s kým jsme se dali do řeči a padli si do oka. V jednu chvíli jsme se smáli a o minutu později jen s těží popadali dech. Neminulo nás vstávání ve tři ráno, ranní rozcvičky, jízda na kolech směrem Landštejn (kde na každého z nás čekala sladká odměna ve stylu zmrzliny) lanové centrum, nebo střelba, v které někdo přímo vynikal anebo se propadal. Za každou trefu vedle terče bylo 10 kliků, takže jsme si někteří pořádně zaklikovali.
Poslední aktivita bylo pasovaní. Každý si namočil obličej do vody a do mouky a do pusy jsme dostali asi nejspíš kafe. Myslím, že za celou 1B můžeme říct, že jsme si kurz užili a časem na něj budeme vzpomínat i v dobrém.
Zpráva o adaptačním kurzu za třídu 1.C
Adaptační kurz byl pro někoho fyzicky náročný, pro někoho zase psychicky, ale podle mě by se nenašel člověk, kterého by po adapťáku nebolely nohy či ruce. Když jsme tam jeli, tak jsme věděli, že ubytování nebude žádný luxus, ale tohle by zaskočilo nejednoho skauta. Pohled na mraveniště na okně či na plesnivé polštáře se prostě hnusil. Lehká buzerace ze strany čtvrtého ročníku nebylo také nic moc příjemného, pochopím kliky za sprostá slova, pochopím kliky za pozdní příchody, ale nepochopím kliky za to, že nešla vidět visačka nebo za nevyvětraný pokoj.
Ale kde je něco negativního, tak musí být i něco pozitivního, takže cyklovýlet na hrad Landštejn si užil každý, střílení ze vzduchovky též a o lanovém parku nemluvě. Nesmí také chybět zábava na pokojích a seznamování s ostatními žáky, sice jsme se seznámili více
se žáky z jiných tříd než s těmi z naší třídy, ale to se určitě do budoucnosti bude též hodit. Volného času zde bylo minimum, takže jsme se nenudili a vždy bylo něco na programu dne. Sice mě lehce mrzí, že tam nebylo více nočních her, ale co se dá dělat. Také se mi líbilo rychlé řešení všech problémů ze strany naší třídní učitelky a paní učitelky Neprašové.
Ve zkratce budeme na to vzpomínat, jak v dobrém, tak i ve zlém, ale ty dobré vzpomínky budeme mít napořád. A také doufám, že se tam v čtvrtém ročníku podívám jako výpomoc, samozřejmě ta hodná 🙂
